Dělám si to snad sama?


Na těchto řádcích by se asi slušelo nějak osvětlit, jak se může stát, že se člověk rozhodne věnovat tak rozdílným činnostem, a přitom se v tom cítit dobře.

Začala jsem docela prostě, jako spousta mladých lidí, kteří mají chuť se učit. Vystudovala jsem právnickou faktultu Univerzity Karlovy a stala se právničkou. V tomto oboru jsem strávila 10 let převážně ve finančním sektoru.

Někde na pivu jsem potkala jednu skvělou ženu, která v té době měla poměrně čerstvě nakladatelství. Slovo dalo slovo a ona mi umožnila stát se překladatelkou knih. A tak jsem ještě po večerech a o víkendech překládala.

Ovšem ta třiatřicítka. Nešťastná Kristova léta. Nějak to na mne přišlo, začalo mne pálit dobré bydlo a já měla pocit, že svou energii a čas věnuji jen tomu, aby byl nějaký akcionář ještě bohatší než je. Frustrující. Ale ne že bych mu to záviděla. Třeba to byl nějaký skvělý filantrop a podporoval ty, co to potřebovali. Ovšem já jsem zjistila, že potřebuji, aby se moje práce pozitivně projevovala v životě někoho konkrétního, koho osobně znám.

A tak jsem šla za jednou moudrou ženou (možná že taky zrovna z úplně jiného důvodu, ale třeba už se vám to taky stalo - jdete řešit nešťastnou lásku, ale nějak se na povrch vydere něco úplně jiného, co jste ani nečekali), a ona mne navedla na myšlenku, že bych mohla najít naplnění jako interiérová designerka.

Já. Která měla z kreslení skoro pětku... chm.


Ale ano. Ono to chvilku hlodalo, ale nakonec jsem se do toho zkrátka pustila. Nebylo co ztratit.

Pustila jsem se nejdříve do studia Feng-shui a během dvou let jsem zvládla základy této disciplíny. To mi ale nestačilo, protože mi nevyhovovala estetika, která zkrátka "není naše". A tak jsem se rozhodla studovat ještě klasický interiérový design na DesignŠkole v Praze. Mezitím jsme s kamarádkou grafickou designerkou založily firmu, v níž ona tvořila grásná grafická díla a já jí pomáhala s provozem firmy.

Po ukončení školy jsem se rozhodla odejít z právnického prostředí a do naší firmy přibyl kromě grafického designu i design interiérů. Jistotu jsem vyměnila za svobodu. Byla to krásná, objevná a tvůrčí doba. Cítila jsem se skvěle, mimo jiné i proto, že jsem mohla nadobro vypnout budík, nemusela se navlékat do nepohodlných kostýmů a celý den se tvářit, že všechno vím. Ono se to dost propíše i do vašeho chování v soukromí a to, myslím, není nikomu moc příjemné.

Do firmy jsem přizvala i další dvě absolventky DesignŠkoly. Bylo velmi zajímavé pracovat poprvé v čistě ženském kolektivu. Poprvé jsem slyšela něco o ženské cykličnosti a viděla, že ženy nejsou jen slepice, které drbou jedna druhou, nebo zlatokopky, které manipulují s muži, jen aby dostaly, co chtějí, či poslušné chudinky (tedy, to v té době byl můj převládající názor na ženy). S jednou z nich jsme dokonce objevily naši společnou velkou vášeň - jídlo.

A jídlo, to je věc velmi osobní. Jídlo bylo v tu dobu něco, co jsem "řešila" již 15 let. Přibírání a diety, nechutenství, když zemřel můj přítel i když mne pár let na to ten následující beze slova opustil. A zase přibírání. Uff. Člověka to unaví. A do toho řeší, že je asi fakt nějaký divný, nesnesitelný či co, příliš to či ono... Takže psychoterapie, holotropní dýchání (fakt hustý...), kraniosakrální terapie, kineziologie až nakonec něco, co jsem se chtěla naučit čistě pro sebe. Energetické léčení. Krásné 3 roky objevování dalších dimenzí naší 3D reality se skvělým nedogmatickým učitelem. A postupná proměna. Sebe, vnímání světa, plné převzetí odpovědnosti za vlastní život.

Zkrátka všechno se vším...

No, zpátky k tomu jídlu. Prošla jsem si fakt spoustou diet. Měla jsem i osobní jídelníček zpracovaný na míru. Zafungoval, to jo, ale byl tak restriktivní, že se s ním rozhodně nedalo vydržet do konce života, a po návratu do "normálu" hádejte co... jo-jo efekt, jak jinak.

Naštěstí mi osud do cesty "přihrál" tuhle novou kamarádku a s ní i novou jídelní perspektivu. Začalo to seminářem o energetickém působení potravin (vlastně takové základy tradiční čínské dietetiky) a pokračovalo kurzem makrobiotiky, ajurvédy a nakonec založením našeho nového společného projektu Akademie léčivé výživy.

Ten žije již několik let a snažíme se v něm dopřát i ostatním to, co nám změna pohledu na stravování přinesla. Kromě zdravějšího a z hlediska stravy vyrovnanějšího já, také pochopení velké spousty souvislostí, které s jídlem jakoby zdánlivě nesouvisí. Třeba uvědomění si svého talentu a pochopení, jak je skvělé, že jsme každý jiný a můžeme se právě takoví navzájem respektovat a s vděčností doplňovat.

Naše akademie je tedy zaměřená na jídlo, ale je to firma a ve firmě je spousta různordé práce, na kterou si buď můžete najmout odborníka, máte-li na něj peníze, nebo se ji musíte naučit a zvládnout sami. V našem případě to bylo tak 30 na 70. Občas konzultace s odborníkem, ale pak učení a učení a pokus a omyl. Tak to bylo i s marketingem, včetně tvorby webu. Udělala jsem jeden, pak druhý, pak mne požádala kamarádka a pak další...

No, a ještě bych možná mohla dodat, že jsem ve čtyřiceti letech začala běhat. A pak znovu ve dvaačtyřiceti, a ve třiačtyřiceti a taky teď, když mi táhne na čtyřicet pět. Z toho je patrné, že běh je pro mne celoživotní výzvou, s níž se s většími či menšími úspěchy potýkám. Takže vím, že něco změnit, nově nastavit, zejména, když to trochu bolí, není vůbec jednoduché.

A to je, myslím, v kostce všechno o tom, jak se člověk něco učí a něco hledá a nachází. Je toho samozřejmě víc, život každého z nás je pestrá mozaika setkání, zážitků, zkušeností a poznání, které do sebe postupně zajímavě zapadají a utvářejí nás a tím i naši realitu. Ale není mým cílem psát nějakou autobiografii.

Možná bych to zakončila současností. S mým mužem jsme se usnesli, že už nám velké město nedělá dobře a že bychom chtěli někam do klidu a přírody. Moje ideály potravinové a energetické soběstačnosti jsou o něco snáze naplnitelné na vsi než ve městě, a můj muž zase miluje práci na domě. Takže jsme se "zakoupili na venkov" a přes rok žijeme v malé vesničce na pomezí jižních Čech a Vysočiny. A užíváme si to.

A v tom klidu se mi také podařilo dospět k jakémusi vnitřnímu úklidu a uvědomění, co, z toho všeho, čím jsem prošla, může nadále prospívat ostatním, a co mne také baví a dělám ráda. Snad budu moct pomoci i vám.